Sociální učení

Proces osvojování si sociálních norem příslušné společnosti, osvojování si sociálních dovedností a návyků, postojů a dispozic k sociálním rolím i dotváření osobnostních rysů. Učení se sociálním rolím. V podstatě se jedná o proces socializace - osvojování si sociálního chování, a to jak záměrně, tak především nezáměrně - živelně.

V sociálním učení rozeznáváme několik základních forem:

• přímé posilování, tj. využívání odměny a trestu, především vyjádření souhlasu či nesouhlasu s určitým chováním;
• napodobování (nápodoba, imitace) - snaha chovat se, vnímat, cítit a jednat jako lidé zaujímající ve společnosti stejný nebo vyšší status, stejné nebo vyšší sociální role, lidé věkově starší, inteligentnější, disponující neformální autoritou;
• ztotožňování (identifikace) s určitým jedincem, převzetí většiny jeho základních individuálních charakteristik jako modelu. Zvolení tohoto modelu může být vědomé i nevědomé, ale vychází především z uznání společenské, morální a intelektuální hodnoty této osoby.

Sociálním učením získává jedinec soustavu vědomostí a dovedností, které se mohou změnit i v návyky. Produktem sociálního učení jsou také postoje. Vztah člověka ke světu (k přírodě, civilizaci, sociálnímu prostředí) se utváří neustále, jako řešení stálého rozporu mezi dosaženou a žádoucí úrovní lidského života. Dochází k neustálému obohacování i ke stálé korekci názorů. Pochopitelně i zde záleží na individuálních dispozicích, na míře tolerance, na míře zásadovosti, na inteligenci, ale i na celé řadě podmínek vnějších - na míře působení kolektivu, rodiny, státu, na životním prostředí, na pracovním zaměření a další a další.